A-H-O-J-!-O-P-A-V-O-!-B-E-T-A

Nástroje společné obchodní politiky obecně slouží k regulaci zahraničního obchodu každého státu. Jejich účelem je ochránit národní zájmy, případně zajistit obchodní spolupráci s dalšími zeměmi. Vyskytují se ve dvou základních formách jako autonomní nástroje nebo smluvní.

Autonomní nástroje obchodní politiky jsou různá opatření vlád, vydávaná jednostranně s cílem ovlivnit dovoz nebo vývoz zboží.

Smluvní nástroje obchodní politiky mají svůj základ v mezinárodních smlouvách nebo dohodách, kterými jsou vázány a určují obchodně politický režim mezí jejími smluvními stranami.

V rámci autonomních opatření mohou státy přistoupit ke dvěma dílčím formám uplatňování. První skupinu autonomních nástrojů obchodní politiky tvoří tarifní nástroje (cla, celní kvóty), druhá skupina zahrnuje netarifní opatření (dovozní přirážka, dovozní depozitum, sledování dovozu nebo vývozu, množstevní omezení aj.). Obě skupiny autonomních nástrojů obchodní politiky přispívají k ochraně vnitřních trhů zúčastněných zúčastněných států a na mezinárodní obchod působí spíše negativním způsobem. Základní rozdíl mezi tarifními a netarifními opatřeními spočívá v jejich kvantifikaci. Zatímco vývoj tarifních opatření v podobě v podobě výběru celních poplatků a úrovně celních kvót lze přesně sledovat a zaznamenávat, u netarifních opatření to možné není.

Na závěr snad jen malé připomenutí, že společná obchodní politika spadá výlečně do pravomocí orgánu evropské unie.